Flamenco

Daniel Gája a Jana Drdácká
(dan@flamenco.cz | jana@flamenco.cz)

Úvod

Flamenco je snad nejznámějším a nejvýznamnějším projevem španělské (přesněji řečeno jihošpanělské – andaluské) lidové kultury. Přestože se jedná v zásadě o fenomén hudební a taneční, obsáhle přesahuje hranice hudby a tance a ovlivňuje jiná odvětví umění (a je jimi ovlivňován) jako je film, vážná hudba, moderní tanec, malířství i literatura.

Krása, atraktivita, umělecká hodnota a náročnost flamenka způsobily, že se jako jedno z mála lidových umění dostalo daleko za hranice země svého původu. Po celém světě existují školy flamenka, v jižním Španělsku se lidé z celého světa učí tancovat flamenco, hudební teoretikové zkoumají jeho harmonie a sofistikované rytmy, literární vědci pak studují lidovou poezii obsaženou v textech písní.

Ačkoli flamenco vzniklo a je nejvíce rozšířené v Andalusii, stalo se právě ono (a ne například aragonská jota či galicijské dudy) jakýmsi symbolem, reprezentantem celého Španělska a jeho kultury, podobně jako například býčí zápasy.

Struktura flamenca

Současné flamenco je možné rozdělit na tři části (D. E. Pohren), z nichž každá tvoří svébytné umění a může existovat samostatně, ačkoli většinou fungují společně nebo alespoň po dvojicích:
zpěv (cante)
tanec (baile)
hra na kytaru (toque)

Někdy se ještě uvádí jako samostatná část rytmický doprovod (jaleo).

Flamenco (cante, baile, toque) může být děleno ještě následujícím způsobem:
cante, baile, toque jondo (hluboké)
intermedio (střední)
chico (lehké, odlehčené)

Flamenco jondo (jondo-andaluská varianta slova hondo-hluboký) je nejstarší a nejčistší forma, prazáklad flamenka, ze kterého všechny ostatní formy vycházejí. Pokud je řeč pouze o zpěvu, používá se též výrazu cante jondo. Je vážné a melancholické, nejtěžší na porozumění. Vyjadřují se jím ty nejhlubší emoce.

Flamenco chico je co do nálady jiné než jondo. Je veselejší, živější, optimističtější. Jeho interpretace je však také velmi náročná.

Flamenco intermedio stojí, jak z názvu vyplývá, mezi flamenco jondo a flamenco chico.

Historie a vývoj

Historie flamenka se začíná počítat od 18. století, kdy se po dlouhém procesu vzájemného ovlivňování spojil původní andaluský folklor s folklorem jihošpanělských cikánů, kteří přišli na území Španělska již v 15. století a od té doby se pravidelně objevují ve španělské literatuře jako součást reálií, dokonce i v dílech Cervantese nebo Lope de Vegy. Vznikl tak základ, který se již velmi podobá flamenku, jak ho známe dnes. Flamenco bylo ovlivněno mnoha kulturami: arabskou, židovskou, křesťanskou, ale ta, která dokázala vše spojit a přidat svůj díl tak, aby vzniklo nové a osobité umění, byla právě kultura cikánská. Velká většina interpretů flamenka jsou právě cikáni (gitanos), i když samozřejmě existují a existovali vynikající umělci necikánského původu (payos).

Od svého vzniku přibližně do roku 1850 bylo umění flamenka pouze součástí životního stylu, neexistovali profesionální umělci, provozovalo se doma, pro velmi úzký okruh lidí, většinou příbuzných.

Od počátku 19. století přichází, společně s romantismem, vlna zájmu o Španělsko, hlavně o jeho „exotickou tvář, kterou představovali právě cikáni a jejich umění. V té době tak vznikala literární díla inspirovaná tematikou jihošpanělských cikánů a flamenka, jejichž autory byli cizinci, jako např. Carmen od Francouze P. Meriméea; Zincali, or the gypsies of Spain od anglického spisovatele G. H. Borrowa nebo hudební kompozice Rusa M. I. Glinky a jeho následovníka N. Rimského-Korsakova.

Od poloviny 19. století, společně se vzestupem popularity flamenka, začaly vznikat tzv. cafés de cante nebo cafés cantantes, místa pro komerční produkci flamenka. Tato doba, která trvala přibližně do začátku 20. století, se nazývá Zlatým věkem flamenka. Jsou pro ni příznačné dva protichůdné jevy. Jednak je to zpřístupnění širokému publiku, zpopularizování flamenka, které pro mnoho umělců znamenalo příležitost nastoupit profesionální dráhu a vymanit se tak z chudého sociálního prostředí. Na druhou stranu se umění s postupující komercializací přirozeně přizpůsobovalo vkusu a požadavkům širokého publika a tradiční čisté, pravé flamenco (flamenco puro) se zatlačovalo do pozadí. Přidávaly se operní a teatrální elementy a pravé umění trpělo.

Na počátku 20. století tak flamenco zažilo hluboký umělecký úpadek, paradoxně právě díky své předchozí popularizaci. Jeho povrchnost a umělecká nečistota se staly předmětem kritiky mnoha tehdejších intelektuálů. Tento úpadek hluboce znepokojoval tři tehdejší významné kulturní osobnosti a umělce. Byl to spisovatel Federico García Lorca, hudební skladatel Manuel de Falla a malíř Ignacio Zuloaga. Proto uspořádali v roce 1922 v Granadě slavnou soutěž flamenkového zpěvu, Concurso de Cante Flamenco. Jejich záměr, totiž navrátit flamenku jeho uměleckou čistotu a obrátit pozornost publika na jeho autentické hodnoty, se však nezdařil a úpadek pokračoval až do poloviny století.

Od 50. let počíná umělecký vzestup, který trvá až do současnosti. Začínají vycházet kvalitní teoretické knihy o flamenku, rozhlasové stanice vysílají pravidelné pořady. Od 70. let se dva spolupracující umělci zasloužili o popularitu kvalitního flamenka, zmodernizovali ho a zpřístupnili širšímu publiku natolik citlivým způsobem, že to nesnížilo jeho uměleckou hodnotu, spíše naopak. Byli to zpěvák José Monge Cruz (El Camarón de la Isla) a kytarista Francisco Sánchez Gómez (Paco de Lucía). Z oblasti tance je třeba zmínit alespoň Antonia Gadese, známého u nás především z filmů Carlose Saury Krvavá svatba, Carmen a Čarodějná láska.

V současné době prožívá flamenco nebývalý vzestup. Stává se čím dál známější po celém světě. Hudba i tanec jsou předmětem zájmu mnoha umělců, kteří dávají vzniknout nejrůznějším fúzím. Umělci jako Paco de Lucía, Tomatito, Joaquín Cortés, Belén Maya nebo Eva la Yerbabuena plní koncertní sály jsouce reprezentanty umění, které v nedávné minulosti nestačilo na obživu ani svým nejlepším představitelům

Hudba

Na jiném místě byla zmínka o tom, že flamenco sestává ze čtyř základních složek:
baile (tanec)
cante (zpěv)
toque (hra na kytaru)
jaleo
O posledních třech bude řeč v následujícím textu, neboť právě ony jsou „hudební složkou flamenka.

Cante

Cante a jeho provozovatelé – zpěváci flamenka (cantaores) požívají ve Španělsku bezpochyby největší úcty. Dokonce i jeden z nejlepších kytaristů v historii flamenka, Paco de Lucía, se přiznal, že jako mladý toužil být především zpěvákem. Stejně jako baile a toque dělí se cante podle jednotlivých stylů (palos). Existují tak cante por alegrías, bulerías, siguiriyas atd. Cante může existovat také samostatně, tj. bez doprovodu kytary či tance. O takových cantes se říká, že se zpívají „a palo seco . Patří k nim zejména saeta, která se zpívá bez doprovodu vždy, ostatní mohou být většinou zpívány jak s doprovodem, tak bez něj. Dále jsou cantes ze skupiny „hondo (ve španělštině hondo – hluboký – odtud název cante jondo – „hluboký zpěv ). Tyto cantes, většinou pomalé a smutné (mezi nejtypičtější představitele patří zejména seguiriya) jsou nejnáročnější jak na poslech, tak na interpretaci. Vyjadřují ty nejhlubší emocionální prožitky. Mezi další nejznámější styly patří např. tientos, tangos, bulerías, alegrías atd. Každý z cantes má v textech svoji typickou náladu a často i tematiku. Porozumění textům písní tak často dává smysl onomu zvláštnímu, chraplavému způsobu zpěvu, který často lidem připadá až afektovaný. Texty písní většinou vznikaly v chudém sociálním prostředí cikánských rodin, a tak v nich najdeme zejména smutná (někdy i tragická) témata. Smrt, šílenství, nešťastná láska, těžké životní a pracovní podmínky tvoří většinu obsahu textů písní zejména cante jonda. Mezi legendy flamenkového cante patří Manuel Torre, Antonio Chacón, Antonio Mairena, Manolo Caracol, dále Camarón de la Isla († 1992), kterému patří zásluhy za zpopularizování flamenkového zpěvu pro širší vrstvy. Z velkého množství vynikajících dnešních interpretů je možno jmenovat např.: José Mercé, Duquende, La Macanita, Mayte Martín, Enrique Morente.

Toque

Kytara sloužila vždy především jako doprovodný nástroj ke zpěvu a tanci. Sólovým nástrojem se stala až v posledních desetiletích společně s nebývalým vývojem hráčské techniky a rovněž i s rozvojem flamenka po harmonické a rytmické stránce. Flamenková kytara se na první pohled neliší od klasické španělské šestistrunné kytary. Má však některé zvláštnosti spočívající zejména v její konstrukci, které se projevují v nižším posazení strun nad hmatníkem a ozvučnou deskou. Na té je většinou přilepena umělohmotná folie (tzv. golpeador), aby se kytara nepoškodila údery prstů pravé ruky na vrchní desku (tzv. golpes). Většina flamenkových kytar má dnes již kovovou mechaniku převzatou z ostatních druhů kytar, někteří kytaristé však dodnes dávají přednost původní dřevěné mechanice. Zadní deska a luby flamenkové kytary se vyrábí buď z cypřiše nebo palisandru, vrchní (ozvučná deska) pak ze smrku nebo z cedru. Flamenková kytara má obecně kratší tón a při hraní přes všechny struny břinkavější zvuk než klasická kytara. Při hře na flamenkovou kytaru se používá původní technika hry, zvaná rasgueado, spočívající v úderech pravé ruky přes více strun a alzapúa, speciální technika hry palcem přes více strun, a to oběma směry, nahoru i dolů. Ostatní techniky (tremolo, picado, arpegio) byly převzaty z klasické kytarové techniky, a to průkopníky flamenkové kytary jako sólového nástroje (Ramón Montoya, Niňo Ricardo, Sabicas). Tyto techniky však byly stejně poněkud upraveny pro potřeby flamenkové kytary. Zjednodušeně se dá říci, že rasgueado se používá hlavně při doprovodu zpěvu a tance, zatímco ostatní techniky hlavně v tzv. falsetách, melodických vyhrávkách, kterými kytarista vyplňuje přestávky ve zpěvu. Jednotlivé styly mají své typické harmonie a rytmy, popřípadě se hrají bez rytmu („al aire libre ). I u těchto toques však zůstává pro ně typická harmonie. Harmonicky se většina hudby ve flamenku odehrává buď v tradiční dur-mollové harmonii, nebo v typickém frygickém modu (např. Akordický postup Ami G F E). Rytmicky se toques mohou dělit na ty, které se hrají al aire libre (bez rytmu): Taranta, Minera, Rondeňa, Fandango, dále pak na ty, které mají de facto 3/4 rytmus (Fandango de Huelva, Sevillanas), 4/4 rytmus (Tango, Rumba, Colombiana) a pro cizince nejhůře pochopitelný 12-dobý rytmus (Bulerías, Alegrías, Soleá, Siguiriya) s pravidelně rozloženými přízvuky na určitých dobách.

Mezi nejvýznamnější kytaristy patřili již zmínění Ramón Montoya, Sabicas a Niňo Ricardo. V současnosti jsou to především Paco de Lucía, Pepe Habichuela, Tomatito, Gerardo Núňez, Moraíto, Vicente Amigo. O zpopularizování flamenka se zasloužil především Paco de Lucía, který nebývale zdokonalil techniku hry, obohatil harmonii o nové prvky (zejména z jazzu) a který je vzorem pro většinu mladé generace kytarových hráčů.

Jaleo

Jaleo je rytmický doprovod především v podobě tlesků (palmas). Jeho nedělitelnou součástí je „povzbuzování interpreta (kytaristy, zpěváka, tanečníka) slovy a typickými výkřiky jako olé!, arsa!, anda! vamos! atp.V posledních desetiletích se ve flamenku začaly používat i jiné nástroje, jako např. basová kytara, flétna, saxofon, housle a různé druhy perkusivních nástrojů (conga, tabla, cajón). Cajón (původně peruánský lidový nástroj) má podobu dřevěné bedny, na které se sedí a rukama bubnuje do přední ozvučné desky. Do flamenka ho přivedl Paco de Lucía a poprvé použil na své desce Almoraima. Od té doby se stal vedle „palmas nejtypičtějším doprovodným perkusivním nástrojem, bez něhož se neobejde téměř žádné flamenkové představení.

Tanec

Baile flamenco (tanec) sestává z mnoha různých stylů (palos), tak jak je popsáno v rubrice o hudbě. Tak jako jsou pro jednotlivé styly cantes typické určité texty, náměty a nálady, tak i v tanci se každý styl vyznačuje typickými figurami a choreografickými prvky, které nejlépe vyjadřují pocit tanečníka nebo tanečnice (bailaor, bailaora) a korespondují emocím písně. Zpravidla pomalejší tance, jako je soleá a seguiriya, vyjadřují melancholii, smutek, bolest a utrpení spojené s láskou nebo smrtí. Hlavní důraz je dán na hloubku osobního vyjádření; taneční pohyby torza, ramen, paží a rukou jsou napjaté a pomalé, tanec se odehrává většinou na místě; podupů (zapateado) je minimum. Napětí pomalých a vážných pohybů se střídá s ostrými zastaveními pohybu (to je typické pro všechny styly flamenka). Tyto tance jsou označovány jako baile grande, což vyjadřuje nejhlubší emoční prožitek a ve zpěvu to odpovídá cante jondo.

Podle vážnosti tématu a nálady písní jsou pak tance označovány jako baile intermedio nebo baile chico stejně jako u cante. Veselejší tance jsou dynamičtější s rozsáhlejšími sekvencemi zapateada, které se většinou stupňuje a končí nečekaným ostrým zastavením. Dále se používá ve větší míře jaleo a palmas (obojí je popsáno v rubrice hudba). Typickým doplňkem regionálních tanců jako jsou sevillanas a fandangos předváděných na zábavách jsou kastaněty (castanuelas). Tyto dřevěné prstové perkusové nástroje mají původ údajně v krétské kultuře a byly původně z mušlí. Nyní jsou ze dřeva, ale tvar mušle je zachován. Kromě tlesků, kastanět a pokřiků se doprovází tanečník také luskáním prstů (pitos). Tento rytmický doprovod je rozšířený především v mužských tancích, kde často nahrazuje krouživé pohyby rukou, typické pro ženský tanec.

Tradičně byl rozdíl mužského a ženského baile v použití zapateada: ženský tanec obsahuje tento prvek až od dob jedné z hlavních osobností flamenka, Carmen Amaya, která emancipovala ženské flamenco a zařadila do něj kromě zapateada i razantnější pohyby paží. Kvalita baile, jak u žen tak u mužů, se hodnotí podle duende, gracia, a compás. Duende je těžko přeložitelný termín, který ve flamenku označuje hloubku a čistotu projevu a schopnost vzbudit u diváků silný emoční zážitek. Gracia je elegance a ladnost pohybu, na rozdíl od prvního kriteria se toto vztahuje k estetice tance, ale zahrnuje i důstojnost a vznešenost. Třetí kriterium – compás – pak hodnotí muzikálnost tanečního interpreta, nebo-li schopnost udržet rytmus daného tanečního stylu (compás) přes náročné pauzy v tanci a contratiempa (synkopované podupy nohou).

Posledních třicet let se těší baile flamenco - vzhledem k celkovému vzrůstu popularity flamenka - renesanci, která sebou nese modernizaci a rozrůznění tanečních forem a škol. Už se nejezdí za flamenkem jenom do Andaluských „kolébek tohoto tance, jako je Jerez de la Frontera, Huelva, Granada nebo Sevilla, ale především do Madridu nebo Barcelony, kde působí mnohé současné hvězdy a inovátoři baile flamenca. Mezi ně patří např. Joaquín Cortés, Belén Maya, Farruquito a Tomás de Madrid. Významnými osobnostmi tradičního tance jsou např. Merche Esmeralda, Lola Flores (známá hlavně jako cantaora), Manuela Carrasco a další.


« »